Přemýšleli jste někdy nad tím, proč se nám v dětství děje příkoří? Proč naši rodiče, kamarádi, učitelé a vůbec tak nějak obecně lidi kolem nás na nás působí tak, že je nám to nepříjemné? Já nad tím přemýšlím často. A taky nad tím, jak moc mě v dospělosti pořád dokola ovlivňuje to, jak se mnou kdo zacházel, co se mi dělo a hlavně, jak moc to bolelo. Taky jsem zjistila, že když půjdu na terapii, nějaký kousek se vyléčí a mě to bolet přestane.

A to byl začátek výzvy. Seděla jsem u stolu a došlo mi, že takhle za všechny ty terapie zaplatím majlant, protože já mám dojem, že ta zranění jsou nekonečná. Sotva vyřeším jedno, naskočí druhé. Ve vztahu je to daleko horší. Když jsem byla sama, zvládala jsem to podstatně lépe. V partnerství mi to všechno vždycky „vylezlo“ daleko rychleji. Já ale chci být v páru, nechci žít sama, ale taky se nechci pořád trápit v bolestech, křivdách, zklamání, strachu, pocitech viny a nevím v čem ještě jiném nepříjemném a bolestivém. 

A tak jsem poslední dva roky věnovala tomu, jak se z toho dostat. Skládala jsem všechny ty drobné dílky a v tuhle chvíli z toho vznikl obrázek. V tuhle chvíli vypadá celý, ale kdo ví, jak to ještě bude pokračovat. Každopádně jsem vytvořila postup, jak se sama dokážu zbavit svých vnitřních zranění. Ale navíc jsem k tomu ještě přidala bonus. Tím bonusem je to, že je otočím ve svůj vlastní prospěch a nakonec z nich dokážu ve stejné míře nebo možná ještě v daleko větší míře, než jak mě zraňovala, vytěžit.

 Já si totiž myslím, že abychom mohli my lidi naplno využít svůj potenciál a dělat svoje poslání a tak nějak být přínosem a ne přítěží pro sebe a pro druhé, tak jednak máme už od narození určité dary, které jsme získali v minulých životech a druhak v dětství další získáme „výcvikem“.

Některé duše si ale vybírají fakt hustej výcvik. Možná proto, že tu prostě mají velké úkoly. Ten výcvik probíhá už od prenatálu. Je to o tom, komu a do jakého prostředí se rodíme. Celé dětství máme výcvik od rodičů, ve škole, od lidí kolem. A TEN SAKRA BOLÍ. Jsme jako vojáci na cvičišti. Abychom byli cvičení a měli dovednosti, které potřebujeme k naplnění poslání, tak jsme si vytvořili přesně ty správné podmínky s těmi správnými lidmi. A tak projdeme celé dětství. Cvičíme se a cvičíme. A to všichni bez výjimky. A tak si tvoříme vnitřní strukturu.

A pak nadejde čas, kdy už to zvládáme. Kdy už máme dost silnou strukturu na to, abychom to, co jsme se naučili, začali používat. Je to podle mě někdy v pubertě. Kdy už jsme v tom fakt dobří a výcvik může skončit a my všechny dovednosti můžeme začít využívat. Jenže to se neděje. My jsme zaseklí v tom neustálém nepochopení, že za to mohou ti, co nás zranili. Přitom oni byli jen ti, kdo nás vycvičili. Oni byli jen kulisami pro nás, abychom jednou mohli naplnit své poslání. A pokaždé, když nás někdo „sejme“, retraumatizuje, zraní… tak pokaždé říká, abychom už uzavřeli ten výcvik a začali naplno využívat vše, co jsme se naučili.

A jak vypadá prakticky to, co v tom výcviku získáme? Z mého dětského zranění, kdy jsem nikoho skutečně nezajímala, jsem si vytvořila dovednost velké citlivosti na skutečný zájem o schopnost ho druhým sama poskytnout. Ze zranění, kdy jsem byla manipulovaná přes pocity viny, jsem si vytvořila dovednost citlivosti na manipulaci a skryté nároky. Ostatní, se kterými jsem se bavila a hledala, jak to mají oni, z nevyslyšení od rodičů získali dovednost mlčet a mluvit beze slov, z neochoty rodičů naslouchat vznikla velká schopnost nacítění se na potřeby druhých, z pocitu, že jsme nemilovaní, dovednost ukázat druhým, jak moc je milujeme.

A tak bych mohla pokračovat. Věřím, že za každým zraněním se skrývá další dar. Ale není to vlastně dar. Je to sakra odmakaná dovednost, naše osobní odpracované bohatství, vědomosti, schopnosti a znalosti, které dnes a denně používáme, jen to neděláme vědomě. A čím větší ta zranění máme, tím víc jsme se toho naučili. Já mám za jedním zraněním třeba až deset dovedností.

Základem ale bylo uvidět, co jsem se díky tomu výcviku naučila. A když tu energii emoce, kterou cítíme, když se nás někdo dotkne, tu zprávu od nás pro nás, otočíme k tomu, abychom zjistili, jakou dovednost jsme se díky tomu naučili, tak z nás bude vítěz. Všechna ta léta na cvičišti můžeme teď využít pro sebe a pro druhé a konečně se nadechnout a začít namísto neustálého uklízení a vracení se ke křivdám a bolestem, tvořit.