Vina je obecně pro každého člověka jeden z nejvíc nepříjemných pocitů. Pocity viny nám berou při zpracování obrovské množství energie. S tématikou viny skvěle pracuje Human Design a nabízí nám ucelený pohled na mechanismy, které v nás samých a vůči nám směrem od druhých, tento pocit spouští. Pracovně jsem vinu nazvala jako „peklo“, protože až tak náročné prožívání viny je. Ve chvíli, kdy pochopíme a procesy na mentální úrovni a následně je zpracujeme v těle, pak se od nich můžeme konečně nadobro osvobodit.

Vina jako motivace
Human Design definuje šest motivací člověka. A jedním z nich je „vina“. Já sama mám motivaci „naděje“, což mi přijde oproti vině jako za odměnu. Pokud jedinec „vyfasuje“ motivaci vina, tak to ale taková tragédie není. Má to jen jeden háček. Potřebuje o tom vědět. Takže bychom mohli mluvit o „dočasném pekle“. Tady slouží vina jako ukazatel hodnot. Řekněme, že vím, že mám jako motivaci pocit viny. Potom pokaždé, když se tak cítím, je to zpráva ode mne pro mě, že jsem někde mimo svoje hodnoty. Jediné, co potom potřebuji, je že zaměřím pozornost dovnitř a podívám se, kde že se to děje a následně upravím svoje chování tak, aby tyto pocity odešly. A mám zkušenost s klienty, že když toto začali dělat, tak se po nějaké době těchto pocitů úplně zbavili. Vina se potom objevovala opravdu jen občas, jako zvednutý prst, že je něco potřeba dělat jinak.

Vina jako genetické zranění
Další dva případy, kdy se setkáváme s pocity viny jsou genetická zranění, se kterými přicházíme na svět a je naším úkolem se tady s nimi naučit fungovat a věkem z nich úplně vystoupit. Těch je také šest druhů a každý z nás si nese jen jedno z nich.

První z těchto genetických zranění je pro okolí téměř neviditelné, zatímco pro jedince tuto „výbavu“ vlastnící, je to „soukromé peklo“. Takový člověk automaticky bere všechnu vinu na sebe – takové konstantní nutkání hledat příčiny všeho zlého u sebe.
Toto zranění „vyfasovala“ moje dcera. Pro mě, jako člověka zvenčí, je to vlastně takový ideál. Nikdy mě z ničeho nevinila. Byla jsem vždycky skvělá máma, co za nic nemůže a ničeho špatného není příčinou. A tak jsem žila v domnění, jak úžasná jsem a jak skvělý vztah máme, protože ona si na mě nikdy nestěžovala. Dalo by se spočítat na prstech jedné, kdy mě v pubertě z něčeho obvinila a nikdy jsem nezažila, že by měla takový ten vyčítavý pohled nebo nechala ve vzduchu viset, že za něco můžu já. Jenže ono se to peklo tvoří zevnitř. Můžu si jen domýšlet, jaké to je, to žít. A už když to píšu, cítím velký smutek. Sice jsem v jejích očích neviděla výčitku, ale zato jsem tam mnohokrát viděla bolest. Vysílala, že něco měla udělat jinak, že to měla zvládnout líp, co má udělat, aby to bylo dobrý.

Výcvik k duchovní moudrosti
Toto je velmi náročné na zpracování, když nevíme, že si takovou výbavu neseme. A jak z toho ven? No, vědomě! On ten pocit vlastně odstranit nejde. Jde ale racionálně zhodnotit a podívat se, kde skutečně jsem strůjcem a kde mi vina nepřísluší. A to chce hodně praxe a duchovní práce. Strávila jsem s dcerou hodiny rozebíráním všech možných situací, kdy nemohla pro bolest žaludku vylézt z postele, protože se jí ta vina somatizovala. A tak se odmalička naučila hledat, kde je kořen problému, protože její tělo tu nálož viny nezvládalo a žaludek se dostával do křeče. Tvrdý výcvik k duchovní moudrosti. Myslím, že ale měl smysl. Dcera se narodila jako manifestor. Manifestoři mají obrovský dopad na svět kolem sebe. A pokud žijí svou jedinečnost v pravém Já, žijí svou velikost. A to se ona díky tomuto výcviku naučila. Popravdě neznám jiného manifestora, který by to zvládl, tak jako ona.

Obviňování jako součást genetického zranění
A teď se dostáváme k poslední oblasti, kde pracujeme s vinou. Jedná se také o genetické zranění, které HD nazývá „stud“ (shame). Tady je to obráceně. Tady daný jedinec ze všeho, co se mu děje, obviňuje okolí a to peklo tak tvoří lidem okolo, takže si to můžeme nazvat „veřejné peklo“. Uvnitř sebe sama takový člověk nezvládá neustálé pocity selhání a stydí se za všechno možné. A jak jsou tyto pocity obrovské, hledá, jak si od toho tlaku ulevit a tak obviňuje okolí. Navenek to vypadá tak, že si pořád dokola stěžuje a v energetickém poli se s ním cítíme zpravidla dost něpříjemně, protože ať děláme co děláme, pořád za něco můžeme. Protože to ale není funkční cesta ke zpracování, tak je to jako nikdy nekončící kolotoč, kterým trpí nejen daný jedinec, ale masivně i jeho okolí. V takovém energetickém (toxickém) poli nejde trvale žít, pokud se toto děje nevědomě. Být cílem neustálých výčitek a obviňování je pro blízké velmi zatěžující a pokud neodejdou, tak zpravidla onemocní.

Důležitá je spolupráce s okolím
Ale cesta existuje. Ideální je spolupráce jedince s takovým zraněním a jeho blízkých. Stačí zase situaci rozebrat a podívat se, jaký skutečně podíl na dané situaci mám a ten přijmout. Vždycky to bude náročné a bolavé a vždycky tam bude nutkání obvinit druhé a nevzít si svůj kus zodpovědnosti, protože to jsou vychozené koleje, co nikdy tak úplně nezmizí. A blízcí mohou daný proces podpořit racionálním popisem situace a nepřebíráním zodpovědnosti, která není jejich. V praxi to pak vypadá tak, že když se v energetickém poli octne výčitka, tak ji stačí popsat a podpořit takového jedince, aby si svůj kousek vzal a přijal za svůj. Myslím, že pokud takový člověk toto zvládne, stane se velmi vyzrálým a emočně stabilním. Z8kladem ale je vyléčit svá primární traumata, která nezaléčená působí jako magnet a pořád dokola stahují jedince do starých vyšlapaných kolejí věčného obviňování a stěžování.

Povity viny mají svůj smyl
I tak je to práce na celý život. K tomu ostatně genetická zranění jsou. V dětství nás chránila a v dospělosti nás trénují k duchovní moudrosti. V prvním případě k tomu, abychom si byli dobře vědomi svých duchovních hodnot a nesešli z cesty směrem ke svému poslání, v druhém případě k pokoře, která je nutná, pokud máme velkou vnitřní sílu, jež by mohla být destruktivní a ve třetím případě, abychom se naučili spolupráci s druhými a respektu k nim, protože jinak zůstaneme sami.